citace článku MF DNES

24. března 2010  12:45,  aktualizováno  15:15

Novou módu do soudních síní odsouhlasila Česká advokátní komora. Advokáti budou stejně jako soudci a státní zástupci při některých procesech nosit taláry. Ty budou v tradiční barvě advokacie, tedy v tmavě modré, límce a lemy ozdobí blankytná modř.

Česká advokátní komora nyní stanovila jasná pravidla: Advokáti budou nosit talár v řízení ve věcech trestních a v řízení před Nejvyšším soudem, Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem. Talár bude tmavě modrý se světle modrými lemy. A měl by být unisex – tedy stejný pro muže i ženy.

Návrh vytvořila společnost BlažekPraha. “Vítězný návrh v sobě spojuje konzervativní hodnoty advokacie, moderní designa kvalitu použitých materiálů, lehkých, prodyšných a nemačkavých,” míní mluvčí České advokátní komory Iva Chaloupková.

Vlna, nebo nanovlákno

Advokáti si mohou vybrat ze dvou variant – obě budou vypadat stejně, ale lišit se bude materiál. Ten kvalitnější a dražší bude z čisté střižní vlny, druhý bude z vlákna vyrobeného nanotechnologií a měl by být nemačkavý a lehčí. Luxusnější provedení podle Chaloupkové není možné prát v pračce, ale advokáti jej musí nechávat chemicky čistit.

K oběma verzím dostanou i speciální tašky, ve kterých se dá roucho přenášet.

Komora nyní musí vybrat firmu, která jich zvládne ušít až 10 tisíc. O zakázku má zájem třeba zadlužený OP Prostějov. Komora bude mimo jiné hodnotit kvalitu ušití, cenu i celkový servis, který bude společnost schopna advokátům nabídnout.

“Předpokládáme, že taláry budou vyráběny ve standardních velikostech, ale žádáme i výrobu nadstandardních velikostí oběma směry. Požadujeme, aby výrobce umožnil advokátům zajištění i zakázkové výroby,” řekla mluvčí.

Roucho koupí na internetu

“Podobu taláru si dáme patentovat, aby byla chráněná,” doplnila Chaloupková. “Chceme pomoci s prodejem například přes internet, aby advokáti nemuseli pro talár do Prahy,” dodala.

Jeden talár vyjde asi na tři až čtyři tisíce korun a advokáti si jej budou platit ze svého. V novém rouše se u soudů objeví začátkem příštího roku. Přesný termín by měl být znám po ukončení výběrového řízení na dodavatele. Podle předsedy komory Martina Výchopně by mělo skončit 9. dubna, pak bude rozhodnuto o vítězi.

Kde se převléci?

Novela zákona, která odsouhlasila nošení talárů pro advokáty, prošla v září loňského roku. Právníci o talárech ale mluví už několik let. Někteří zastávali názor, že se nošením tohoto oděvu oddálí svým klientům, jiní zase tvrdili, že jim u soudu dodá váhu a nikdo si je již nesplete například s obžalovaným. Řešilo se také, jestli se bude talár přenášet, nebo si jej advokáti nechají na soudu. A kde se budou případně převlékat.

“S podobou nových talárů jsem velmi spokojen. Často vystupuji v trestních věcech jako obhájce a oblečení trestních advokátů do talárů zcela vítám. Už jen proto, že rovnost stran před soudem bude vyjádřena i opticky a na první pohled bude také jasné, kdo je advokát a kdo jeho klient,” míní pražský advokát Antonín Fürst.

Proti talárům bojoval například olomoucký advokát Ivo Šotek. Ústavním soudcům navrhl, aby zrušili část novely zákona o advokacii, která povinnost zavedla.

Ústavní soud stížnost sice v lednu odmítl z formálních důvodů, v usnesení ale také uvedl, že opětovné zavedení taláru má svůj význam. Stavovský oděv prý právníkům pomůže, aby si uvědomili důležitost svého konání. Talár navíc navazuje na tradici nošení úředního roucha, které advokáti u nás používali až do roku 1948.

Od sametové revoluce se naše zákonodárství vyznačuje nadprodukcí právních předpisů, které se často vzájemně popírají a právní systém se tak postupně stává nepřehledný i pro samotné odborníky, tedy právníky, pro které jsou paragrafy každodenním předmětem práce.

I přes tento stav však stále existuje oblast, ve které pevná právní úprava absentuje, přitom se však nás všech bytostně týká.

Jedná se o úpravu eutanazie, tedy milosrdné smrti, ačkoliv ji některé státy Evropy, jako například Nizozemí  a Belgie od roku 2002 již mají.

Český Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. pamatuje ohledně lidské smrti pouze na dědictví materiálních hodnot a to jak zákonným, tak závětním způsobem, přičemž budoucnost právní úpravy se má vyvíjet směrem k preferenci závětního dědění. Proč dvacet let od revoluce nebyl uveden v účinnost  v poslanecké sněmovně  zákon, který umožní člověku důstojně a zvoleným způsobem ukončit svůj život (tzv. living will – vyjádření vůle člověka žít), jestliže už lékařská věda na aktuálním stupni vývoje nemá možnost řešení, než jej jen uměle udržovat při životě? Je samozřejmé, že strany, které v sobě sdružují například křesťany (KDU-ČSL), budou vždy ostře vystupovat proti takovému návrhu s poukazem na to, že život máme od Boha, nemáme právo si jej vzít a má požívat ochrany. Takové názory vychází z náboženského vyznání a nechtějí vidět, že právo eutanazie bude v nejbližším desetiletí nejen právně upraveno, ale i uplatňováno. Je už pak otázkou dalších generací, které právě tuto problematiku akceptují naprosto přirozeně do svých základních životních postojů.  Předpokládám, že česká společnost se brzy přiblíží k  prahu takové filozofické úrovně, že právo eutanazie zakomponuje do svého zákonodárství.

I když vím, že srovnání asi k eutanazii žádné neobstojí, lze si v krátkém historickém výletu připomenout, že například i zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví byl čtyřikrát předkládán ve sněmovně, než byl schválen a také se setkal s odporem křesťanských stran. Přitom  víme, že již před schválením tohoto zákona spolu ve více případech osoby stejného pohlaví žily, vychovávaly děti, jen se nemohly „brát“. A to se problematika zákona č. 115/2006 Sb. týká jen čtyř procent obyvatel této země.

Smrt se týká každého z nás. Dříve či později zemřeme  a pro případ určení naší vůle tzv. „ living will“  v České republice není zákon. Tento by upravoval právo každého člověka určit si písemným právním dokumentem, že jako pacient v určité zdravotní situaci si nepřeje být dále léčen, lékař by si e-mailem zjistil, zda toto právo je vyjádřeno a registrováno u státního úřadu a pak by se po konzultaci s odborníky musel zachovat v souladu s vůlí pacienta. V četných diskusích s přáteli i odborníky, právníky i lékaři docházím k závěru, že právě tohoto  zákona je u nás třeba. Současná politická garnitura se však zatím proti podstatě eutanazie (asistované sebevraždy) staví a nechce zákonem připustit, aby do života či smrti člověka zasáhla druhá, byť zdravotnická osoba. Důvodem tohoto postoje je zřejmě jasná obava ze zneužití.

V nedávné době proběhl tiskem exkurz českého novináře na švýcarské klinice smrti Dignitas v Curychu, kam se například pro smrt uchýlil po těžkém úrazu český  sportovec, po těžkém úrazu vozíčkář, který se rozhodl, že  život v této podobě již pro něj nemá význam.

Kladu si otázku, zda měl právo ukončit svůj život, zda vyzkoušel všechno pro to, aby se i na vozíku v nějakém směru uplatnil, ale hlavně, zda učinila česká medicína vše pro jeho vyléčení, pro utišení nesmírných bolestí, kterými mohl trpět?

Jestliže má člověk právo zvolit si způsob života, který chce vést, vedle  toho by měl mít zcela základní a suverénní právo zvolit si okamžik  smrti, jestliže nastanou určité podmínky, předem definované. Jednalo by se o situace, kdy je například člověk dlouhou dobu v kómatu a veškeré pokusy o jeho léčbu selhaly, směřuje tedy pomalu ke smrti a lékařská věda ho nedokáže vrátit zpět do života. Dále by se mohlo jednat o situace umírajícího člověka, který je při vědomí, trpí nevyléčitelnou nemocí a je stižen velkými bolestmi, které lékaři dokáží tlumit jen opiáty. Tedy situace naprosto hraniční mezi životem a smrtí, v žádném případě by se nejednalo o legalizaci vraždy či sebevraždy. Samozřejmě, že podání milosrdné smrti by předcházelo nejen  posouzení lékařské komise, ale například i posouzení např.  Lékařské komise při Veřejném ochránci práv, tedy průběh takových postupů, aby k jakékoliv zneužití ze strany zdravotnického personálu nemohlo dojít.

Pojďme se podívat do zahraničí, jak se vypořádali v zákoně s touto problematikou. V Nizozemí a Belgii je právo asistované sebevraždy, tedy podání smrtící látky lékařem, uzákoněno  již 7 let. Švýcaři mají svoji kliniku smrti, pacient však sám musí ke svým ústům přiložit a spolykat smrtící koktejl, totéž zná i Švédsko, kde právo užít koktejl je dáno jen jejich občanům. Naproti tomu země jako Řecko, Polsko, Rumunsko, Bosna, Chorvatsko a Srbsko eutanazii považují za trestný čin, který trestají různou délkou trestu odnětí svobody. Právo „living will“ má překvapivě bašta křesťanství Itálie, ale také Francie a sousední Německo. Tendence vývoje české právní úpravy budou zřejmě kopírovat právě tento směr. Alespoň to tak vyplývá z poslaneckého návrhu poslance za ODS Borise Šťastného.

Z Velké Británie jsem zaznamenala případ, kdy odpojení od přístrojů (což je také milosrdnou smrtí) povolil soud na návrh zdravotnického zařízení, a to i přes ostrý protest rodičů. V tomto případě pravděpodobně lékaři vyhodnotili zdravotní stav dítěte jako beznadějný, kdy léčba neměla smysl a dítě pomalu směřovalo ke smrti. Není mi znám obsah tohoto rozhodnutí, pouze si představuji, že soud musel ze všech důkazů dovodit, že tak těžký úděl dítěte a zároveň trpících rodičů je lépe ukončit milosrdnou smrtí.

V České republice ve skutečnosti probíhá tichá eutanazie v tom směru, že  lékaři po poradě s rodinou přestanou dávat určitou léčbu, která organismus pacienta přiblíží, respektive urychlí jeho smrt. V současné době neexistuje předpis, který by lékaři legálně dovolil odpojit pacienta od přístrojů, jestliže mu funguje mozek. Někteří lékaři hovoří o tom, že odpojit pacienta od přístrojů za situace, kdy mu funguje mozek, je přímou a úmyslnou vraždou a je samozřejmě také v příkrém rozporu s Hippokratovou přísahou.

Bylo by velmi přínosné, kdyby právní řád České republiky připouštěl alespoň právo na určení okamžiku, kdy občan již nechce být ani oživován, ani léčen a na straně druhé, aby medicína uměla účinně léčit nesnesitelné bolesti pacienta a závěrem, aby bylo více zdravotnických zařízení v cenově dostupné relaci, kam by se opuštění umírající mohli uchýlit k důstojné smrti.

Pro příští generace bude takový právní předpis zcela legitimním způsobem vyjadřovat i právo na určení okamžiku a způsobu smrti. V současné době však za vyspělou Evropou zaostáváme a nejen příští, ale i své generaci takové právo doslova dlužíme.

JUDr. Hana Šťastná

advokátka se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní  132

www.ak-stastna.eu

neboli nebezpečné pronásledování

1. ledna příštího roku  vejde v  účinnost nový  trestní zákon, který přináší

celou řadu změn. Autor kodexu nás informuje, že hlavní těžiště bude v ochraně života člověka, kdy zpřísněním trestních sazeb naše společnost reaguje na rostoucí brutalitu nejzávažnějších trestných činů. Zákon  tedy přichází nejen s novými tresty jako domácí vězení nebo zákaz vstupu na sportovní a jiné společenské akce, ale také se zcela novými skutkovými podstatami trestných činů.

Jednou z nich je tzv. „stalking“ neboli nebezpečné pronásledování, což je trestný čin, který dosud nebyl trestním zákonem definován a tudíž nemohl být ani postihován.

Hlavními rysy jsou dlouhodobost a nebezpečnost takového chování, kterým pachatel svoji oběť pronásleduje a to zejména vyhrožováním ublížením na zdraví nebo jinou újmou a to jak oběti, tak i jejím osobám blízkým, dále vyhledáváním osobní blízkosti nebo jejím sledováním, vytrvalým kontaktováním prostřednictvím elektronických komunikací (písemně nebo i jinak), omezováním jeho obvyklého způsobu života nebo zneužitím osobních údajů za účelem získání osobního nebo jiného kontaktu. Zákon předpokládá, že tyto způsoby pronásledování musí být způsobilé vzbudit v oběti důvodnou obavu o život její nebo osob blízkých a přísnější sazbu trestu ukládá za pronásledování dítěte a těhotné ženy, stalking se zbraní nebo nejméně s dvěma osobami.

České veřejnosti je znám případ studenta, který byl po rozchodu pronásledován svojí bývalou přítelkyní a její matkou. Obě ženy na něj čekaly před vysokoškolskými kolejemi, před školou i restaurací, sprostě mu nadávaly a volaly mu v počtu desítek telefonátů denně a pokud se tento nešťastník obrátil na Policii ČR, ta nemohla s takovým jednáním nic udělat.  Zveřejněn byl i případ ženy, která psala svému poslanci velké množství e-mailů denně, vyznávala mu lásku a hrozila, že si ji musí vzít, protože spolu mají údajně vztah. Jedinou obranou panu poslanci mohla být pouze žaloba na ochranu osobnosti, ale jednání nebylo trestné pro nedostatek skutkové podstaty v trestním zákoně.

Nová právní úprava chrání zejména děti a osoby blízké. Napříště bude postihováno takové jednání, kdy je dítě po rozvodu rodičů pronásledováno a vystaveno nátlaku toho rodiče, kterému nebylo svěřeno do výchovy. Stalkingem bude taková intenzita například telefonování v době, kdy dítě má mít noční klid nebo vyučování, postávání před domem, kde bydlí a hrubé pomlouvání toho rodiče, který zajišťuje výchovu, ale i nucení dítěte k odchodu od rodiče. Z časového hlediska se musí jednat o dlouhodobé chování, musí vykazovat společenskou nebezpečnost a rozhodně nemůže jít o jednorázový jev. Proto tedy jedno sledování studentky jejím kolegou domů ze školy jistě stalkingem nebude, protože hlavní znaky tohoto trestného činu naplněny nebudou.

Potřebuje moderní společnost uzákonit zákaz takového chování? V odpověď je nutné si říci, že skutečně ano, protože s poklesem úcty k tradičním životním hodnotám a postupem komerčního a konzumního způsobu soudobého života, je stále více lidí, kteří si myslí, že si mohou všechno dovolit a svoji oběť nemilosrdně a hrubě pronásledují. V příštím roce už však bude možné za takové chování ukládat i trest odnětí svobody v délce až na 3 roky. Není podstatné, kolik bude uloženo takových trestů. Podstatné je, že tento trestný čin je nově definován. Nebude proto napříště omluvou, že pachatel pronásleduje svoji oběť z lásky nebo z legrace, protože svoboda člověka včetně bude novým a dalším způsobem zákonem chráněna.

JUDr. Hana Šťastná,
advokátka se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní 132,
obhájkyně ve věcech trestních
e-mail: judr.hanastasntna@ak-stastna.eu
tel+fax: + 420 354 621 352
mobil: 602 259 084

dne 1.2.2013 se naše advokátní kancelář JUDr. Hana Šťastná přesunula na adresu Hlavní 234/102.

Kolektiv AK Šťastná

Samostatnou advokátní kancelář JUDr. Hana Šťastná vede od roku 2000. V předchozím období roku 1994 – 2000 byla členkou sdružení společné advokátní kanceláře se sídlem v Tachově.  Již 10 let působí na adrese Hlavní 132 v Mariánských Lázních.